Technologické okénko: Google Wave

Při poslendím F2F (face-to-face) setkání sprchařů jsme krátce zabludili i do technologií.

Netechnicky orientovaní sprchaři asi o Google Wave mnoho neslyšeli, i když se jedná o odvážný pokus o novou internetovou komunikační platformu.

Slíbil jsem poslat odkaz na zajímavý článek k tématu z jiného zdroje… Google Wave: jaký byl a proč končí ke kterému není třeba nic moc dodávat.

Pokud byste Google Wave ještě vyzkoušet, můžete se zaregistrovat zde: Google Wave.

Něco pro Postavu,

ale koneckonců i pro nás všechny ostatní pankeři.

pank

mějtesemochezky

Hlas volajícího na poušti

Od úterka hodlám něco málo poznamenat ku chvályhodnému potlačení protiizraelských provokací na moři, ale člověk jaksi nemá chviličku.

Jde o událost pěkně mnohorozměrnou, byť komentáře k ní jsou často jednorozměrné a vypovídají spíš o autorovi než o události samé…viz namátkou prvoplánový výpotek přítele Hammásu a Hizballáhu D.Veselého na BL, nebo  IQ65 Ehla v Hospodářkách /kde není ani jedna věta správně/.

Jistěže není proti žádnému mezinárodnímu právu /jakž řvou globálně různí krasoduchové/ zastavit jakkoli lodě prorážející blokádu. Sama blokáda /námořní, vzdušná atd./ je zavedenou tu obrannou tu útočnou praxí od antiky dále.  V posledku připomeňme  blokádu Srbska , Iráku atd. A také blokádu Gazy ze strany Egypta:))

Proč se unijní sympatisanti plastelínských teroristů moralně apelativně nesvíjejí v Káhiře ? Neproráží zdi na čáře do Gazy , nekopou tunely? Egypt blokuje, ale není to nepřítel. Není nutno dělat tyjátr s jeho blokádou. Tím nepřítelem je pro  unijní i neunijní antisemitské “aktivisty” jedině Iz.  O blokádu jim tedy nejde. Arabové v Palestině jsou jim spíše ukradení, Gaza a Hammás také…ale hodí se vždy pro tematisaci jejich protiiz. nenávisti.

Žádné mezinárodní právo nezakazuje obranu, ani nenařizuje nebránit se tak, jak se uzná za vhodné…v případě blokády “jak daleko od pobřeží”, atd. Hammás je s Izraelem ve válce. Blokáda normálně znamená, že loď hodlající prorazit za čáru bude potopená, letadlo setřelené…co je na tom divného?

Jakmile terorističtí pomahači na lodích ignorovali výzvu k odklonu a pokračování proviantu po souši, dokázali opět, že o pomoc Gaze jim ani náhodou nejde. Od té vteřiny to byl akt agrese proti obraně Iz.  Předem připraveno, oběti účelově kalkulovány , teroristické bojůvky na palubách ohlašovaly násilný konflikt předem…. a také se jim ho, na můj vkus v příliš derivované formě, dostalo. Několik /bohužel málo/ přátel Hammásu jest již v Pánu.

Blokáda tam byla,  je a bude i nadále … coby  nějaká kontrola, že v zásilce proviantu do Gazy není i válečné nádobíčko pro Hammás.

Na rozdíl od většiny komentátorů mě vůbec nepřekvapuje ani blokáda, která blokuje, ani vůle Iz. k obraně, ani nenávist k Iz., která tu a tam vypotí nějakou tu provokaci, a už vůbec mě nedojímá, že je o pár nepřátel Iz. méně.

Zajímavý je naopak  aspekt  rozhodovacího procesu iz. vedení  k zásahu. Ten nejasný mechanismus, ba,  zdá se mi, zmatené provedení. Několikrát  blokádu lodím provokatérů uvolnili!! /minulý rok/, nyní to zasekli. Kouká z nynější události nějaká roztržka v iz.  rozvědkách nebo v části armádního velení?… či snaha nějaké politické složky o oslabení Bibiho pozice?/hraje se o řádově víc než o životní úroveň hrstky  Arabů v Gaze, např o východní Jeruzalém, že ano../

Užitečná debilita “aktivistů” spolu s od vyplutí přítomnými hochy z Mossadu na palubách  mohla vyrobit jakýkoli vhodný scénář a situace mohla být režírovaná z více stran:))

Ohlášená a pak odvolaná účast 20 unijních poslanců. Pak odvolání  této samotné informace. Toť též zajímavé.Rozhodně to znamená, že kdyby součástí unijní agendy vskutku bylo zrušení blokády, tak zaštítění takové humaakce a přítomnost pár europoslanců by jistě dodala váhu a změnila by chod událostí při manifestační humanitární plavbě, ev. při výsadku . Myslím že Iz. vhodně předem přesvědčil  nějaký ten unijní zahr. výbor, že by si kolegové poslanci zadali s podporou terorismu /kyperská Free Gaza/, že bude postupováno tvrdě atd atd. Tj. zájem EU o plastelínce není nijak heiss  a  jistě znala průběh té námořní epizodky předem….ono postrozčilování různých premiérů a ministrů zahr.je jen zviditelňující sebe sama divadélko pro prostý lid. …např. šéfíček zadlužené zemičky na pokraji hladomoru B. Cowen hrozí  “závažnými důsledky” :)))

To platí i o Turecku  /navzdory minus 9 tureckých kamarádů teroristů , kteří byli příliš agresivní:))/.

Nakonec  se vztahy s Iz.  razantně nezmění,…svět bez Arabů  by byl i Turkům milejší, Sýrie bude vždy větší problém, než výhodný byznys s Iz. a USA.

Celé mi to odkazuje spíš na mnohem zajímavější dění na izraelské půdě….tak je potřeba tu událost “číst”.

Na cestě za životopisem Martina Heideggera (2)

Heidegger bydel ve Freiburgu nejprve v bytě a potom v domě postaveném v r. 1928. Dům se nachází v ulici Rötebuckweg ve Freiburgu-Zähringenu. Jeho oblíbeným místem pobývání však  byla horská chata v Todtnaubergu, postavená v r. 1922 dle návrhu Heideggerovy manželky Elfride, kde nebyla ani tekoucí voda, ani elektřina. U chaty je malá studně. Teprve v r. 1933 univerzita nabídla Heideggerovi, že mu zaplatí zavedení elektřiny.

(Pozn.: Když jsem před lety tato pro filozofii památná místa navštívil, museli jsme s přítelem Jiřím K. chatu dosti dlouho hledat. Chata, kterou vlastní Heideggerovi potomci, je jistě známa příznivcům Heideggera, ale není přístupná veřejnosti, takže se z ní ještě nestalo poutní místo či turistické muzeum.)

Třetí část Ottovy knihy

Tato část, nazvaná „Nezdar rektorství“, pojednává o Heideggerově akademické činnosti, zejména v době „tisícileté“ Třetí říše (Drittes Reich), která ve skutečnosti trvala 12 let. 30. ledna 1933 se stal kancléřem Německa Adolf Hitler. 21. dubna 1933 byl Heidegger zvolen rektorem freiburské univerzity. Prvního května, což byl v nacistickém Německu státní svátek, „Den národní práce“, vstoupil Heidegger ostentativně do NSDAP.

Dle vlastního prohlášení sepsaného v r. 1945 pro denacifikační komisi freiburské univerzity, kterou instalovala francouzská okupační vláda v jihozápadním Německu, Heidegger považoval nacistický režim za hnutí, které by mohlo obnovit německý duchovní život na nacionálně-etnickém základě, odstranit společenské rozdíly a zachránit západní kulturu před komunismem. Heidegger věřil v dějinné poslání Hitlera, o kterém se domíval, že bude schopen uskutečnit duchovní a intelektuální transformaci Německa.

Ale již o rok později, 23. dubna 1934, Heidegger se vzdal své akademické funkce. Jak došlo ke zvolení Heideggera rektorem a k jeho rezignaci o deset měsíců později je „vysvětleno“ v Heideggerově interview pro časopis Der Spiegel z r. 1966, které bylo zveřejněno až po Heideggerově smrti v r. 1976. Jeho úvodní rektorská adresa z r. 1933 byla shledána nekompatibilní s linií strany a její text byl později nacisty zakázán.  Ještě v r. 1936 ve svých přednáškách o Schellingovi Heidegger chválil Hitlera, ale tato pasáž byla vyňata z písemného zápisu přednášek v r. 1971.

Historik Ott dokládá rozdíly mezi Heideggerovou verzí jeho rektorství a informacemi dostupnými z jiných dějinných pramenů. Např. předchozí rektor von Möllendorff  nebyl donucen rezignovat dík rozhodnutí nacistického ministra školství, jak tvrdil Heidegger, ale rezignoval dobrovolně, neb nechtěl být spojen s novým programem Gleichschaltungu (usměrnění v duchu nacistické uniformity) a s diskriminačními opatřeními vůči židovským akademikům. Jak píše Ott, Heideggera ke kandidatuře na funkci rektora nebylo třeba přemlouvat.  A Heidegger byl navržen na funkci rektora skupinkou akademiků s členstvím v NSDAP, což sám Heidegger nikde neuvádí. Heidegger byl zvolen rektorem téměř jednohlasně, i když někteří univerzitnií profesoři byli nepřítomni. Též  nemohli hlasovat profesoři „nearijského“ původů (13 z celkového počtu 93 akademiků), a to dle dekretu badenského Gauleitera a říšského komisaře Roberta Wagnera. Tento dekret se týkal všech univerzit v Badensku a zakazoval „nearijským“ profesorům univerzitní činnost s okamžitou platností.

Führer-rektor Heidegger představil svůj transformační program v rektorské přednášce z 27. května 1933, která se jmenovala „Sebeurčení německé univerzity“ (Die Selbstbehauptung der Universität). Heideggerova rektorská přednáška byla výzvou do zbraně, apelem na intelektuály a rázným zařazením univerzitních studentů do revoluční doby. Nová orientace studentů měla proběhnout dle propagovaného Führer-principu, pod vedením těch, kteří představují vůli k dějinnému duchovnímu a intelektuálnímu poslání německého národa. Nový rektor identifikoval tři druhy služby v novém období: pracovní službu, vojenskou službu a službu vědecké znalosti. V přednášce byla použita abstraktní terminologie Heideggerovy filozofie. Přednáška se dále hemžila vojenskými a polovojenskými výrazy, m.j.: „nebezpečí, nouze, hodina potřeby, síla, moc, disciplína, elita, poslední zákop, nelítostná jasnost“. Detailní program přednášky byl sice často debatován, ale samotný program byl odsouzen k nezdaru.

Dle Ottova názoru Heidegger v době své krátké rektorské činnosti ztratil kontakt s realitou, která ho neustále konfrontovala a kterou se zpočátku snažil ignorovat. Zanedlouho si však začal uvědomovat, že vůdcovství univerzitního hnutí nespočívá v osobě rektora, ale v hierarchii studentské organizce SA a funkcionářů NSDAP.

Heidegger přestal být činný v NSDAP a jeho členství v nacistické straně se (dle něho) stalo pouhou formalitou. Prý byl dokonce nějaký čas pod dozorem bezpečnostní služby SD (Sicherheitsdienst). Během válečných let Heidegger pilně přednášel v letních a zimních semestrech a psal texty.

Konečná potupa filozofa v nuzném čase přišla 8. listopadu 1944, kdy byl shledán novým rektorem, v souladu se směrnicemi nacistických oblastních a župních velitelů, nejvíce “postradatelným“ členem fakulty a byl poslán k domobraně (Volkssturm) kopat zákopy podél břehů Rýna v oblasti Kaiserstuhlu. Výraz nuzný čas (dürftige Zeit) pochází z básně Hölderlina. Heideggerüv žák Karl Löwith nazval svojí knihu vzpomínek z r. 1953: „Heidegger – filozof pro nuzný čas“. Ve zmíněném interview pro Der Spiegel si Heidegger stěžoval, že nebyl zbaven vojenské služby, na rozdíl od 500 eminentních vědců a umělců, kteří byli zproštěni povinnosti jakékoliv vojenské služby. Prý byl nejstarší člen fakulty, který byl odveden k Volkssturm.

Po porážce Německa v r. 1945 bylo Heideggerovi zakázáno francouzským okupačním vojenským velitelstvím vyučovat a v r. 1946 byl odvolán ze svého místa profesora filozofie pro údajné sympatie k nacismu. Tento zákaz byl zrušen v r. 1949.  V r. 1946 se Heidegger nervově zhroutil, musel být tři týdny hospitalizován a poté se vrátil do Todtnaubergu.

Zbývá ještě pojednat o vztahu mezi Husserlem a Heideggerem během nacistického režimu, o kterém dle Otta existuje množství názorů, pověstí a dohadů. Začněme s Heideggerovými tvrzeními. Na podzim r. 1945 Heidegger, v prohlášení předsedovi denacifikační komise, ostře dementoval, že coby rektor zakázal Husserlovi přístup na univerzitu a do univerzitní knihovny. Dle tohoto prohlášení Heidegger k Husserlovi vždy shlížel s úctou a vděčností,  jako na svého učitele a rádce.

Vztahy mezi nimi ochladly již dříve, poté, co Husserl kritizoval Heideggera ve svém projevu v Berlínském Sportpalastu v r. 1931. Vlastními slovy Husserla: “Poté, co (Heidegger) se stal profesorem (v r. 1928), naše pravidelné kontakty trvaly asi dva měsíce a poté vše poklidně skončilo. Držel se stranou, vyhýbal se jakékoli příležitosti k filozofickým diskusím, které zjevně považoval za zbytečné, nevítané a zneklidňující. Vídám ho jednou za několik měsíců, méně častěji než mé ostatní spolupracovníky.”

Ott, na základě jiných dokumentů, uvádí, že společenské styky mezi Husserlovými a Heideggerovými byly přerušeny od r. 1930. Když byly vydány v r. 1933 prvé protižidovské zákony, Heideggerova manželka poslala květiny pí. Husserlové spolu s formálně neosobním dopisem, který vyjadřoval úctu a vděčnost manželů Heideggerových k manželům Husserlovým. Husserlovi byli tímto dopisem i květinami hluboce uraženi. Malvine Husserlová na dopis Elfride Heideggerové odpověděla a tato odpověď, dle Heideggera, představovala konec jejich dlouholetého přátelství, který byl navíc zpečetěn Heideggerovým veřejným a velmi teatrálním vstupem do NSDAP 1. května 1933.

V novém vydání Heideggerova spisu Sein und Zeit muselo být odstraněno věnování Husserlovi na příkaz nacistického vydavatele. Ale podrobnější věnování Husserlovi (v délce krátkého odstavce) na str. 38 bylo na přání Heideggera  zachováno. Tvrzení, že Heidegger zakázal Husserlovi přístup na univerzitu a do univerzitní knihovny je dle Otta vskutku nepravdivé. Heidegger však napsal blahopřejný telegram Gauleiterovi a Reichkommissar/Reichsstathalter Wagnerovi, když tento byl jmenován do funkce. A byl to právě Gauleiter Wagner, který zavedl v Badensku diskriminační nařízení proti Židům.

Husserl odešel do penze a stal se emeritním profesorem freiburské univerzity v létě r. 1928. 6. dubna 1933 byl Husserl suspendován z freiburské univerzity dekretem č. A. 7642 Badenského ministerstva kultury, ale 28. dubna 1933 byl předchozí dekret zrušen a Husserl byl znovupřijat na univerzitu novým dekretem č. A. 8500. Toto znovupřijetí netrvalo dlouho, neb 13. září 1935 byl na „Říšském stranickém dni svobody“ (Reichsparteitag der Freiheit) v Norimberku přijat „Říšský zákon občanství“. Koncem roku 1935 bylo Husserlovi, na základě Norimberského rasového zákona, opět odňato právo vyučovat na freiburské univerzitě; v legálním žargonu doby „byl zproštěn svých oficiálních funkcí“. Od letního semestru r. 1936 univerzita neuváděla Husserlovo jméno v seznamu přednášejících profesorů. Univerzita nevzpomenula ani Husserlova úmrtí v dubnu 1938. Když 27. 4. 1938 Husserl zemřel, Heidegger, dle vlastní výpovědi, se nemohl dostavit na pohřeb neb byl nemocí upoután na lůžko. Ott k tomu dodává: „Lidské ztroskotání, které (Heidegger) projevil během dlouhých let Husserlovy vlekoucí se nemoci a v době jeho úmrtí a pohřbu, je dostatečně výmluvné, a nic toto ztroskotání nemůže omluvit“.

Na cestě za životopisem Martina Heideggera (1)

Nějaký čas poté, co zde přítel Magnus zmínil Heideggera v souvislosti s jeho neobvyklým použitím a interpretací německých slov, která lze jen s obtížemi podobně překládat do jiných jazyků, vytáhl jsem ze své knihovny paperback staršího data. Jedná se o více než 400stránkovou knihu Hugo Otta z roku 1988 „Martin Heidegger, Unterwegs zu seiner Biographie“. Ott je, nebo již spíše byl (* 1931), profesor ekonomie a sociální historiografie na univerzitě ve Freiburgu, kde v prvé polovině 20. století přednášeli slavní filozofové Heinrich Rickert, Edmund Husserl a Martin Heidegger. 

 Ottovu knihu jsem četl (již po druhé) během letošního putování po Itálii, neb nikde se mi nezdaří tak soustředit na četbu „esoterické“ literatury jako při dlouhých letech přes Velkou louži. Knihu jsem četl v anglickém překladu z r. 1994 s názvem „Martin Heidegger – A Political Life“. Nevím, zda existuje i česká verze; cs.wikipedia.org. se o českém překladu nezmiňuje. Ottova kniha v němčině vyšla rok po publikaci knihy Victora Fariase „Heidegger et le nazisme“. Fariasova kniha vyvolala mezinárodní akademickou bouři ve sklenici vody, která v angličtině dostala název „The Heidegger Contraversy“. Ve své knize se Ott na Fariasovu knihu odvolává jen zcela marginálně, ač je s tézemi Fariase dobře obeznámen a jeho knhu recenzoval pro „Neue Zürcher Zeitung“. Ott ve své knize několikrát zdůrazňuje, že o Heideggerovi píše jako historik na základě dějinných pramenů a nezabývá se interpretacemi Heideggerovy filozofie.  Ve – dle mého mínění - velmi solidní dějepisné knize, napsané sine ira et studio, mě zejména zaujaly 2. část (o které něco napíši dnes) a 3. část knihy (o které příště).

Druhá část Ottovy knihy

Tato část má titul „Zápas s mojí rodnou vírou“. Ott zde popisuje Heideggerův zápas s katolickým náboženstvím.  Heidegger se narodil coby syn katolického kostelníka v badenském Meßkirchu, kde absolvoval základní osmiletou školu (1895-1903). V posledních třech letech základní školy byl Heidegger soukromě vyučován v latině. V letech 1903-1906 Heidegger studoval katolickou teologii v internátním gymnasiu v Kostnici a gymnasium ukončil maturitou v r. 1909 v prestižním freiburském internátním Bertholdgymnasiu. V roce 1909 Heidegger vstoupil do jezuitského noviciátu Tisis ve Feldkirchu, ale pobyl tam jen několik týdnů. V letech 1909 až 1911 Heidegger započal studia katolické teologie v semináři Collegium Borromeum, který patřil k freiburské univerzitě a byl určen pro výchovu budoucích kněží. Teologické studium Heidegger opustil ze zdravotních důvodů v polovině února r. 1911 z podobného důvodu jako dřive opustil jezuitský noviciát.  Heidegger v té době trpěl duševním a tělesným (dle vlastního úsudku příliš sportoval) přepracováním, které lékař diagnostikoval jako srdeční nervózou psychosomatického původu. S tímto zdravotním handicapem se Heidegger potýkal po zbytek svého života. Heidegger odjel na dočasnou rekonvalescenci do Meßkirchu, ale nakonec byl přinucen opustit teologická studia a vzdát se svého plánu stát se katolickým  knězem.

 V dopisu z března roku 1912 oznámil Heidegger svému duchovnímu mentorovi na freiburské univerzitě a redaktorovi katolického časopisu „Literarische Rundschau für das Katolische Deutschland“, teologovi Josefu Sauerovi, že opouští teologická studia a hodlá se věnovat matematické logice. V zimním semestru r. 1911-12 se Heidegger přihlásil na Fakultu matematiky a přírodních věd univerzity ve Freiburgu. Jeho hlavním zájmem však v té době již byla filozofie, v které se snažil spojit řeckou a středověkou filozofii s moderní logikou. V červenci r. 1913 Heidegger obhájil doktorát summa cum laude (s nejvyšší pochvalou) na Filozofické fakultě freiburské univerzity. V srpnu r. 1913 obdržel Heidegger tříleté stipendium ve vyši 1000 marek ročně s podmínkou, že se bude zabývat křesťansko-scholastickou filozofií, což Heidegger přislíbil v několika dopisech. V té době již byl Heideggerův akademický vývoj ovlivněn spisy prostějovského rodáka Edmunda Husserla („Philosophie der Arithmetik” a „Logische Untersuchungen“).

 Když v r. 1914 vypukla První světová válka Heidegger byl osvobozen od vojenské služby dík své srdeční nervóze a byl 4 týdny léčen ve vojenské nemocnici. V posledním roce stipendia (1915), rok po vypuknutí První světové války, byl Heidegger povolán do armády jako poštovní cenzor na domácí frontě ve Freiburgu. Práce poštovního cenzora mu patrně dovolila sepisovat habilitační tézi s názvem „Kategorie a doktriny významu u Duns Scota“ na které pracoval od r. 1914. V roce 1915 se habilitoval na docenta filozofie a jeho první univerzitní přednáška se jmenovala  „Pojem času v dějinách“. V zimním semestru 1915-16 Heidegger přednášel o „Principech antické a scholastické filozofie“. V r. 1916 zakladatel fenomenologie Edmund Husserl, který byl dříve v Göttingenu, byl povolán do Freiburgu jako řádný profesor univerzity. V této době se Heidegger dostal na freiburské univerzitě, která mu nenabídla ani místo přidruženého profesora, do konfliktu s tamějšími profesory katolické teologie. Snad z tohoto důvodu, a patrně též dík předchozím odmítnutím jezuity ve Feldkirchu a seminárními autoritami ve Freiburgu, započal první Heideggerův „obrat“ („Kehre“) v jeho myšlení a to od katolické církve. V roce 1917 se začíná o Heideggera zajímat profesor univerzity v Marburgu, nejstarší protestantské univerzity v Německu, Paul Natorp. Od r. 1918 se Heidegger obrátil k  fenomenologii, kdy se též osobně spřátelil s Husserlem, jak dosvědčuje dochovaná velmi přátelská korespondence. Teprve v roce 1923 bylo Heideggerovi, s Husserlovým plným doporučením, nabídnuto Natorpem místo přidruženého profesora „se statutem a právy řádného profesora“ na univerzitě v Marburgu.

 Teologické počátky Heideggerova myšlení připomenou heretické Nietzschovy věty o “pravé podstatě” německé filozofie:

 „Unter Deutschen versteht man sofort, wenn ich sage, daß die Philosophie durch Theologen-Blut verderbt ist. Der protestantische Pfarer ist Großvater der deutschen Philosophie, der Protestantismus selbst ihr peccatum originale. Definition des Protestantismus: die halbseitige Lähmung des Christentums – und der Vernuft…Man hat nur das Wort „Tübinger Stift“ aufzusprechen, um zu begreifen was die deutsche Philosophie im Grunde ist – eine hinterlistige Theologie…“

V dřevním překladu “Antikrista” Leopolda Pudlače z roku 1905 zní Nietzschova pasáž o německé filozofii následovně:

“Mezi Němci se ihned porozumí, řeknu-li, že je filosofie zkažena bohosloveckou krví. Protestantský farář je dědem německé filosofie, protestantismus sám jest její peccatum originale. Definice protestantismu: poloustranné ochromení křesťanství - a rozumu…Stačí jen pronést slovo “tubinský ústav”, aby se pochopilo, čím je německá filosofie v základě – úskočným bohoslovectvím… 

(Der Antichrist, 10)

 Nietzschův opovržlivý posudek německé filozofie zmiňuje slavný seminář v Tübingen, v kterém studovali m.j. Hölderlin, Hegel a Schelling. Nietzsche  zde nazývá německou filozofii „úskočnou teologií“ (hinterlistige Theologie). Má na mysli protestantskou teologii, ale větu snad možno vztáhnout i na katolického Heideggera, který ostatně konvertoval k protestantismu po sňatku v r. 1917 s pruskou luteránkou Elfride Petri (1893-1992), aby později náboženství zcela opustil.  Mimochodem sám neznaboh Nietzsche byl vnukem a synem luteránských pastorů.

kouzlo řeči

V jinak pro mě nezajímavém lacanovsko-freudovském doslovu /rozklíčování díla dle M. Nanoru/ k Palahniukově  novele Snuff /byla by to bezva divadelní hra:))/ je pěkně připomenuto Nietzcheho: “Pravda je žena”, s tím, že to Derrida interpretuje: ” Pravda otevírá, odkrývá a odhaluje stejně jako ženské pohlavní orgány.  Penis zastupuje způsob a styl, jak pravdu zpracovat, jako pero autora ji napíše určitým způsobem…”

A teď:  styl od  franc. ” le stylo”-pero…v češtině rovnou říkáme pero/péro. Díky doslovu hezké poukázání na to, jak nám řeč napovídá a jak jsou slova přesahována svými významy,  odkazují na ty  nejpodstatnější pravdy. Odpovědi na Velké Otázky leží často před námi v banálních slovech. Stačí naslouchat a skrz slovo pohlédnout do hlubiny proudu řečiště řeči.

Čeština je na tyto přesahy a odkazy bohatá , ale řekl bych, že vede němčina, zatímco angličtina je pozadu.

Budem -li pozorní k jazyku, snadno nás napadnou příklady  sémantických jevů , kdy každodenní , banální, bez povšimnutí užívaná slova mohou mít nejhlubší filosofické aplikace, nebo jsou stopami  celých věků lidského úsilí o uchopení světa.

Skutečnost- Wirklichkeit od wirken-působit, tj svět jako Působivost, působení o sobě, s hravou silou bez příčiny. Viz myšlení v základním tázání, vinoucí se až od Herakleita-vše ve Sváru, vzájemném Působení. Skutek a odtud česká Skutečnost je sice pěkně v pohybu, ale němčina je zde herakleitovsky /filosoficky  původnější, ontologicky mohutnější co do výpovědi/ přesnější a čeština už znepřesuje, jen dobíhá. Je v anglině nějaké synonymum pro realitu či skutečnost,  postavené na prastaré představě působení?/ Podotýkám, že vztahování není působení/.

Přítomnost -Gegenwart-Proti čekání….vytěženo ze staré němčiny Heideggerem-čekáme budoucnost, do které se projektujeme, tj. nejsme, ale jsme naopak v opačném pólu, jenž neexistuje, ale může být pojmově ostře vymezen /Gegenwart/, kde naráz nalézáme půdu pro sebe. Němčina zde perfektně odkrývá problém časování, čeština vůbec nestíhá.Slovo přítomnost nemá odkazující  fil. hodnotu.

Vzpomínka/Erinnerung-ER-INNERUNG-”zvnitřnění”- a dále viz Hegel, jak každý ví odvozoval vytěžením toho slova , znovunalezením jeho podstaty: Vzpomínání na něco-dějiny. Je to pohyb dovnitř sebe, kdy Duch jde sám k sobě, zvnitřňuje se, dějiny a jejich smysl jsou prodchnuty Duchem. Stopu tohoto pohybu Ducha spatřuje v tom slově.V češtině spatřiti snad z “pomni”-”původně vzpomeň nač” tupě řečeno i  ” jít po mně” ??  Opět jen dobíhání onoho zvnitřnění , sestup k do hloubky sebe k podstatě..atd…

3  nadužívaná slova z každodennosti a jaká filosofická hloubka za nimi  a celé věky myšlení k nim patřící.

Proto mám rád filosofování… a němčinu.

Uf čas tlačí, pokrač. jindy

Setkání filosofa s primitivkou

Jan Stern býval na stránkách staré Sprchy poměrně častým hostem. Nyní napsal text o podstatě ženství. Tvrdí v něm, že ženství neexistuje: “Rivierová si povšimla, že to, co povětšinou považujeme za ženství, je jen maskou, přetvářkou, maškarádou.” Pokud tedy feminism zrušil tradiční definici ženství, zmizelo ženství samotné. Za sebe dodávám, že je to jedině dobře.

Korunu tomu dodala reakce jakési primitivky. Někdy si říkám, co si asi filosofové myslí, když čtou podobné reakce?

peters zavadil o zajímavý antropologický jev:))

http://wikipedie.blogspot.com/2010/04/banho-tcheco.html

jen podotýkám , bych to nesváděl na životní úroveň, která tu navíc nebyla za 1.rep nijak nízká, natož ve srovnání s Brasilií.  Myslím např. , že šlechta se myla dycynky méně než prostý poddaný lid.  A takoví Francouzi…vždy vyšší životní úroveň, ale  immer totální smrdutci.

Na jedné z mnoha německých debat k geniálnímu románu J. Littella “Laskavé bohyně”  byl odkaz na seriosní práci jistého uni-profesora historie, tuším z Karlsruhe, jenž dlouhodobě studoval, proč se po porážce Frankreichu v r. 1940 tolik francouzských ženušek ochotně a radostně oddávalo německým okupantům.  Šlo údajně o fenomén tak masový, že je dodnes pro frantíky ponižujícím traumatem, málo pochopitelným  jevem, nic nemajícím s kolaborací,  a o kterém se tváří v tvář nafouklým mýtům o odboji raději “nehovoří”. Profesor došel k závěru a dokládá,  že s německými vojáky přišla do Francie nová kultura mytí a péče o tělo, které osamělé i neosamělé Francouzky nedokázaly odolat , majíce dosud k něžnostem jen nemyté  frantíky.

O mytí, jež se vztahuje na fenomenologii zacházení s vlastní tělesností a rozumění a pohledu na význam tělesnosti, lze zřejmě napsat tlusté knihy. Jsou tu otázky antropologické,  zvyků, kontextů kultury, vnímání času, sebe-vědomí..všechny tyto aspekty se navíc mění a nelze něco jen tak onálepkovat….nějaké  živ. úroveń je na posledním místě.

Když už zaznělo slovo kolaborace,……jak jste, Petersi, zmiňoval v té hospodě zájem o R. Brasillacha, nějak  jste pokročil? Vyšťoural jste o této tragické postavičce něco nového? Vyšlo něco česky?

Fetiš autopsie

Oblíbené thema p. Zemana zmínil Petr Hájek jako prevenci před mediokracií (ke konci pořadu).

Nikoli tragedie , ale lidská zpupnost

je v pozadí pádu stařičkého, v mlze nemohoucího, túčka s polskými papaláši. Dosti typicky polský mentální rys – apriorní namyšlenost na neexistující schopnosti a význam. Důsledkem je událost, jež nestíhá ani zpovykané režimy v banánových republikách.